Kronika

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Duben 2007, Nihenaash
Byla to těžká doba. Lidstvo sužoval černý mor, trpaslíky neúroda chmelu, elfy kůrovec, gnómy nárůst sebevražd a draeneie Tma. Neštěstí se rychle šířilo napříč celým světem, zanechávajíce za sebou prázdná srdce a zlomené osudy. Obyvatelé Azerothu se uzavírali ve svých příbytcích před okolním světem. Jejich tváře, jindy tak veselé, byly najednou plné úzkosti a strachu. Strachu tak obrovského, že by i taureni přestali dojit mléko a kůže toho nejstatečnějšího orkského válečníka by rázem zbělala, zatímco jeho kalhoty by zhnědly. Aliance, jindy tak pevně soudržná, se začala rozpadat.
Elfové se od Aliance izolovali úplně. Některé klany orků elfům nabídly pomoc v boji s dřevokazem a tito zoufalí a láskou ke stromům zaslepení tvorové ji přijali. Orkové tedy začali ve velkém kácet nakažené lesy, slibujíce, že za každý strom dají sto malých do školky. Pozdě však elfové zjistili, že touha orků jim pomoci nebyla vedena z lásky k přírodě, jak se mylně domnívali, ale z prosté vypočítanosti. Z pokáceného dřeva totiž orkové začali pro svou nově se formující armádu vyrábět lodě, katapulty a jiné dobývací stroje.
Trpaslíci měli jiné starosti. Jakožto národ, který vypije na jednu osobu nejvíce piv, brzy spotřebovali veškeré zásoby tohoto lahodného moku a jejich bojová morálka byla velmi poznamenána abstinenčními záchvaty. Dokonce se proslýchalo, že sám král, Magni Bronzebeard, z toho úplně zešílel!
Ve Stormwindu cítili naléhavost řešení celé napjaté situace, neboť od zvědů denně přicházely zprávy o nově napadených vesnicích a osadách, které byly drancovány orky a jejich armádou. Král Varian Wrynn proto neváhal a povolal mocné bojovníky, zocelené žárem bitev. Ty nejlepší. Ty nejslavnější. Ty nejpovolanější z nejpovolanějších. Slíbil, že ten, kdo znovu sjednotí Alianci a postaví se té zelené špíně z Kalimdoru, dostane půl království a jeho dceru za ženu. Co na tom, že má jenom jednoho hloupého syna.
Čtvrtého dubna, neví se už ale kterého roku, se při úvodním dni slavností Noblegarden dohodla skupinka dobrodruhů, že spolu založí cech „Lužánky“, hájící barvy Aliance. Nikdo už přesně neví, jestli za tímto rozhodnutím bylo příliš silné víno nebo zkažená vejce, nicméně ještě téhož dne se ocitli před samotným králem a přísahali mu věrnost. Od té doby začala jejich trnitá cesta za slávou a uznáním …
„Pravidelně se vydáváme z králova rozkazu bojovat za čest a slávu, pokořujeme nové výzvy a svádíme napínavé bitvy s Hordou. V cechovní síni již visí nespočet trofejí jak z nejnovějších tažení, tak i z výprav, kdy mnozí z vás ještě nebyli ani na světě. Ale spousta místa na zdech ještě zeje prázdnotou a my se nemůžeme dočkat, až jej zaplníme.
Naše řady se pomalu rozrůstají. Vysloužilé veterány postupně doplňuje čerstvá mladá krev, která svou dravostí a dychtivostí perfektně vyvažuje moudrost a trpělivost Rady starších. Nejsme ani druhově či tvarově nesnášenliví a do cechu se tak může dostat každý bez ohledu na věk, rasu, či vyznání. Ve volném čase si pak užíváme bohatství a krás Azerothu. Někteří chodí na ryby, jiní strašně rádi vaří a připravují jídlo pro celou výpravu. Kováři tráví své volné chvilky u kovadliny, jiní vám zbroj očarují. Další se s jehlou v ruce potýkají a látky a kůže zpracovávají. Máme zručné klenotníky, šílené alchymisty i trpělivé písaře. Zkrátka přehršle všech řemesel.
Ale teď už mě omluvte. V cechovním sále začínají přípravy na další dobrodružnou výpravu a já si pro samé psaní ještě nestačil ani meč řádně nabrousit …“

TRESTNÁ VÝPRAVA

Leden 2011, Nihenaash
V cechovní knihovně bylo nezvyklé ticho. Tedy nezvyklé na tuto knihovnu, neboť za normálních okolností byla místnost doslova naplněna šustěním převracených stránek tlustých svazků, škrábáním husích brků na pergamenech a hlavně knihovníkovou plátovou zbrojí, kterou na sobě neustále nosil, a kterou odmítal sundavat. Prý z časových důvodů, jak sám říkal. Tísnivou atmosféru celého prostoru ještě umocňoval nedostatek světla, které nemělo nejmenší šanci projít zašpiněnými okny. Byl tu sice mladý worgen, jehož pracovní náplní bylo tato okna pravidelně seznámit s vodou a hadrem, nicméně nadšení pro práci v knihovně z nějakého důvodu nebylo v souladu s vášní pro soudky s lahodným mokem.
A tento mladý worgen, kterému v cechu nikdo neřekl jinak, než Nebíčko, rozrazil jednoho dne obrovské vstupní dveře do knihovny a ještě celý udýchaný zařval do ticha: „Nihenaashi! Nihenaashi!“ Chtěl jméno zakřičet ještě jednou, ale knihovníkův pád z žebříku ho zarazil. Těžká plátová zbroj při kontaktu s kamennou podlahou naplnila knihovnu neskutečným rámusem a řinčením. Nebíčko v úšklebku poodhalil koutek a vycenil pár svých stoliček.
Zavalitý draenei se pomalu škrábal zpět na nohy a skrze zuby procedil směrem k Nebíčkovi pár kleteb: „Do Světla! Nebíčko!“ pak se mírně pousmál a dodal: „Co tak důležitého Tě zavedlo do těchto míst? Hádám, že mytí oken to jistě nebude.“
„Trestná výprava!“ dostával ze sebe worgen po kouskách. „Celý cech vyráží! Bude to … velké!“
„… a určitě by sis to neměl nechat ujít.“ dodal ženský hlas, který patřil černovlasé draeneice, která právě vstoupila do místnosti. Byla to Rozverná – ranhojička, která už Nihenaashe několikrát dokázala dostat i z těch nejtěžších zranění. „Padouch mě poslal, abych ti ten vzkaz vyřídila, ale jak koukám, Nebíčko mě již předběhl.“ Poté se usmála a pohledem přejela přes špinavá okna. „Škoda že není takhle zapálen i do plnění svých povinností.“
Nihenaash se posadil do křesla u svého pracovního stolu, ze šuplete vyndal láhev medoviny a postavil jí na stůl. Dlouze se na oba příchozí podíval. „Chvilku klidu …“ řekl si pro sebe, odzátkoval láhev a decentně si přihnul. „Cožpak tu člověk nemůže mít malou chvilku klidu?“ Znovu se napil a tentokrát zmizelo mnohem více medoviny, než napoprvé. „Mám spoustu práce! Podívejte se na ty hromady knih a stohy pergamenů! Samo se to neudělá!“ Obořil se na příchozí a pěstí bouchl do stolu takovou silou, až převrhl načatou láhev a její obsah začal vytékat na zem.
„Pojď Nebíčko.“ řekla Rozverná a pobídla worgena k odchodu. „Vzkaz jsme vyřídili a nyní už tu není naše přítomnost vítána.“ Vrhla na Nihenaashe přísný pohled a spolu s Nebíčkem se dali k odchodu.
„Vyřiďte všem,“ ozvalo se najednou zpoza stolu „že půjdu.“ Rozverná se otočila a Nihenaash se na ni pousmál. „Kdo by to jinak zapsal do cechovní kroniky?“ Draeneika jen mlčky přikývla. „A teď už běžte. Budu se muset nachystat a nabrat síly. Uvidíme se ve zbrojnici.“ A s těmito slovy se s dvojicí rozloučil…

DRAČÍ DUŠE

Leden 2012, Yeshade
Ohně jsou pryč, teď je tu okolo samej led, ale ten nám vyhovuje víc. Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že všechno hoří. I přes zavřený oči vidím všude žlutý, červený plamínky… jsem roguna, a učili mě tiše se přiblížit a někoho sejmout, podříznout nebo ho přaštit, ale pz/át…sakra psát, to sem se musel naučit sám. Prej zapisuj to, nikomu jinýmu se do toho nechce, a koukej to pak poslat na velení, ať tam maj taky nějaký informace, že do náboru se to bude hodit. Jo a obrázky taky, kdo to má všechno stíhat. Stejně to všechno zcenzurujou, šmejdi velitelský…
….je to už nějakej pátek, co jsme utekli z tý hnusný výhně. Moc se nám tam pravda nedařilo, no, ikdyž jak se to vezme. V základu jsme je pobili všechny, i toho hnusáka Ragnarose. Bolelo to, moc to bolelo, ale šlo to. Nakonec se z nás stala parta veteránů, kteří ví, co a jak. Známe se navzájem, naše slabiny i na přednosti, a no, vono to u všech zatracenejch gnómech funguje. Prostě Firelandy jsme prošli, dali pár bossů i na HC, ale jakmile jsme zjistili, že nás pošlou do Dragon Soul, slavili jsme to snad tejden. Na bl..í je mi ještě dneska, když si na to vzpomenu. Ale hlavně, že jsme se dostali z toho věčnýho ohně.
…a je to tu, první kroky se boří do sněhu a Morchok stojí před náma. Ani jsme netušili, že po tý nákladačce z Fireland, tohle bude příjemná změna. Padnul hnedka první den, a po něm i ty dva smrdutí bratři v těch svejch dírách. Fuj…bylo to na teplou sprchu. Tady je aspoň pořádná základna v Templu, žrádlo, pití i vopráváře tady maj. To se pak jináč provozuje to naše krvavý řemeslo, když je tu takovej komfort. He, he, by mě zajímalo, jak rádi nás tam vidí. Každej tejden, ta stejná votrhaná a krvežíznivá parta. Ale chovaj se k nám slušně, i když jim našlepeme skoro až v obýváku. No, další na koho si vzpomínám, byla Hagara, ale to nebyl až takovej voříšek. Po ní přišel Ultraxion. Jo, tam to stálo za to. Boj s dps, časem, jinou dimenzí. Healeři se taky pěkně zapotili. Ale taky lehnul hajzl, ani nevěděl jak. Ale po něm přišel ještě horší ksindl, Warmaster Blackhorn. Tam jsme lítali, jak kdysi v záklaďáku, doleva, doprava, tamhle stůj, tady zabij toho sapera, ku..a ten drak tam pořád ještě je…no ale taky se podařilo. Asi největší fuška. Vše už směřovalo ke kýženému cíli. Sice nás Deathwing překvapil, jak moc má ty záda citlivý, a než ty naši plecháči udrželi rovnováhu v tom svým železe, pár goldů za opravy nás to stálo. No a ani jsme se nedáli, a byli jsme na konci cesty. Aspoň jsme si to tenkrát mysleli, párkrát doleva, pak zpátky a pak úplně na konec, chapadla, addi a co já vím co tam bylo všechno za bordel, kdo si to má všechno pamatovat. Sakra ať si to píšou sami, hlášení pitomý. No prostě jsme tu mršinu na zemi sejmuli. A nakonec co, stejně z něj byl jen samej šrot.
…a pak čekáme na ty slavností defilé, medajle a tak. A stejně s náma vyj…li. Padejte zpátky!!! No a jsme tam, kde jsme byli. Stojíme zmrlí ve sněhu, Morchok a sakra voni tu jsou dva, tak Morchok a Morchok stojí před náma a my se na ně chystáme. Ha, a dostali jsme je, oba dva. To jsem zvědavej, co nás tu ještě čeká …..

NELEHKÝ ÚKOL

Březen 2012, Yeshade
Zpocená ruka systematicky zmačkala arch popsaného papíru, aby ho vzápětí odhodila na vršící se hromadu v místě, kde se pod horou jemu podobně zmačkaných kusů papíru skrýval odpadkový koš. Zmuchlaný papír se skutálel z papírové hory a pomalu si to šinul zpět do středu místnosti pod těžký masivní dubový stůl, který jen stěží odolával hromadě lejster ležících na jeho ploše. Ruka, která papír odhodila, se v rezignovaném a na první pohled unaveném gestu vrátila do původní pozice a nervózními prsty si poklepávala o stůl neslyšnou melodii blues, znějící v hlavě nad stolem shrbené postavy.
Ponurý modrý a nepřirozený jas v místnosti osvětloval postavu mága, zahaleného v kápi a mraku kouře, který vycházel z vonných lamp umístěných v koutě. I díky nim se nedalo v místnosti téměř dýchat a připočteme-li k tomu dusnou atmosféru, která nyní vládla na této výpravě, stěží se dalo mluvit o inspirativní, či uvolněné kreativní atmosféře, kterou mág ke své práci tolik potřeboval. Díky svým znalostem se spolu s felčarem stal jakýmsi provizorním štábem u přepadové jednotky, známé v téhle companii jako Blues.
Díky pečlivému průzkumu věděl, co je všechny čeká, a plány vypracoval již na první výpravu. Nicméně protivník se tentokrát ukázal být daleko odolnějším, než předpokládal. Nikdo mu nedával nic za vinu, ale opakující se útoky a také stále stejně se opakující neúspěchy pomalu nahlodávali sebevědomí skupiny, zvyklé díky svým hrdinským činům na rychlý postup, trofeje a skalpy nepřátel, vystavené v hodovní síni někde tam daleko, čemu kdysi před mnoha lety na počátku této výpravy říkala většina členů výpravy domov.
Ne…ne a ne, to není možné. Tuhle variantu již zavrhnul nejméně desetkrát, a stejně na nic lepšího nemohl přijít. K čertu s tím….chvílemi si připadal jako naprostý zelenáč. Myslí mu proletěla vzpomínka na jeho první ostré nasazení, a díky ní se mu na tváři chtě nechtě vytvořil škleb vzdáleně připomínající úsměv. Když se mu tehdá poprvé podařilo vytvořit útočné kouzlo a vyslat ho na protivníka, podlomila se mu kolena a celková slabost zapříčinila, že veškerý obsah žaludku vyletěl na leadera jejich skupiny. Vysloužil si onehdá spoustu přezdívek a posměšků, jenže to už dávno odnesl čas a těch, kteří s ním tenkrát akademii opouštěli a zažili první bitvy, se dneška dožila jen hrstka. Ale zpět do práce. Čelo se zamračilo a vykreslilo na modře osvícené kůži tři řady vrásek. Zavřel oči a snažil se představit v pořadí snad 42. útok na Yor´sahje.
Všichni stojí na předem připravených pozicích, slyšet je jen vlastní dech a vrzání kůže či kovu, jak bojovníci křečovitě svírají své zbraně v rukou. Tudy to prostě musí jít, všichni zaútočí středem přímo na Yor´sahje s maximální možnou silou. Tank a dépéeska vybíhají přímo pod bosse, Yor´sahj je už zaregistroval a jeho údery nemilosrdně padají na neohroženou skupinku válečníků. Už na začátku mají healeři plné ruce práce, žádná chyba se nepromíjí. Kouzla se prolínají a křižují bojiště ze strany na stranu. Útok je ze zadních pozic podpořen rangedkama a vše zatím vypadá více než dobře. Kritická chvíle má teprve přijít. První addy ve formě bublin boss již vyvolal, a tak se aktivita přesunula z centra boje, kde ve své krvavé práci pokračuje jen tank a dépéeska, podporovaná nepostradatelným healerem. Zbytek grupy skáče okolo adda ve formě bubliny a dělá co může, aby add k bossovi za žádnou cenu nedorazil živý. Adrenalin pumpuje všem v žilách a jen tak tak jsou všichni schopni přijímat instrukce z vedení. Teď to všechno stojí jen na healeřích. Zbude jim dostatek many, či nikoliv. Mana void je díky práci dépées téměř zničen a první záchranné ability použity. To bylo o fous, pomyslí si, ale musí se soustředit na další vlnu addů. Teď se k bublinám přidala další nová vlna addů, hlavní práce se z bosse opět přesouvá a všechna dépéeska se soustředí na právě dorazivší addy. Žádný add nesmí přežít, jinak jim utluče healery a bude konec, dnes si nemohou dovolit žádné ztráty. Čas běží jako o závod. Třetí vlna je za nimi a stále to vypadá překvapivě dobře. Healeři již melou z posledního a dépéeskám se únavou pletou nohy. Všichni už jen mlčí a maximálně se soustředí na poslední fázi boje. Je to blízko, kurevsky blízko. Vzrušení, které se šíří krví, se pomalu přenáší z postavy na postavu. Poslední add lehnul a všichni se soustředí na poslední damage směřovanou do Yor´sahje, teď už to prostě musí vyjít. Bod napětí dosáhl vrcholu, do konce chybí několik posledních sekund a …. A je to tady, jóóó, je dole, všichni řvou, až jim hlasivky vypovídají službu, poplácávají se po zádech a mávají zbraněmi ve vzduchu. Povedlo se, úkol splněn.
Otevřel oči, zamrkal a uvědomil si, že to, co teď prožil, byla jen jeho vlastní představa. Představa, která ho ale naplnila nejen optimismem, ale hlavně novou energií, která mu poslední dny tak chyběla. Protřel si obličej, prudkým pohybem rozhrnul změť papírů na stole, čímž pěknou řádku plánů poslal rovnou na zem. Ale ty už nepotřeboval a ruka nabitá novou energií okamžitě začala přenášet důležité poznámky na poslední volný arch papíru na stole. Nesmí nic zapomenout, musí si vybavit každičký detail, protože teď, těď na to přišel. Byl si tím naprosto jist. Jen co dopíše poslední poznámku a udělá závěrečný nákres, sroluje arch a poběží s ním za zbytkem skupiny. O pár okamžiků později, sice unavený, ale zároveň nabitý novu energií, vyrazil ven a věděl, že tentokrát…….tentokrát se to povede.

SČÍTÁNÍ PAND

Listopad 2014, Schiru
Na konci datadisku se hodí udělat malé shrnutí a poučení z krizového vývoje. Jsme zase o dva roky starší, utěšeně přibývá potomků a manželky mají pořád dostatek trpělivosti, takže je na čem stavět. Postavení guildy v tabulkách už neřešíme a naše e-peeny si měříme maximálně mezi sebou. Pandy i díky nám nevymřely.
Co se povedlo? Matně si vzpomínám, že až na Throne of Thunder jsme v guildě vyčistili vše, co bylo mezi pandama k dispozici a v dobách Mogushanu zbyl i čas na mýtické pokusy a progres. Opustili jsme taktiku „obětuj Reveho“ na „obětuj všechny až na Reveho“ a díky ní zaznamenali spoustu zářezů na pověstný patnáctý poslední pull. Dalším úspěchem bylo, že jsme Wendy za celý rok nesežrali ani jedno jehně, takže se všechna dožila pokročilého věku a stupně sklerózy.
Co se nepovedlo? V červnu 2013 jsme prožili klinickou smrt, kdy málem došlo k rozpadu guildy. Generační problém vyřešil odchod (dobrovolný i vynucený) mnoha lidí včetně několika vedoucích pracovníků. Dlouhou dobu se neraidovalo, ale s koncem prázdnin jsme zase začli normálně fungovat. Pokud vím, tak kluci po odchodu ještě dva měsíce fungovali, ale pak přišlo nevyhnutelné a nová guilda se rozpustila a lidi rozběhli do všech koutů Azerothu.
Před námi jsou warlordi Draenoru a tak se ke hře vrací již dávno pohřbená a oplakaná individua. Jádro guildy žije a raiduje se pravidelně. Doby největší slávy, kdy jely paralelně 4 raidovací skupiny, už se nevrátí, ale vlastně to už ani nechceme. S novou flexibilní verzí 10-20man raidů se nám otvírá možnost klidného raidování bez stresu, kdo se dnes nevejde do sestavy. Jako nejepičtější úkol na následující období se jeví vyřešení urologických přestávek starších raiderů a dostatečný přísun pizzy Revemu, ať má ten progres trochu spád.