Návrat titánů

prosinec 2017; Warheaven

Kam se hrabou antičtí hrdinové na nás. To by Héraklés, Odysseus i Achilles čučeli na drát! Kdepak, na nás nemají. To my jsme vyčistili Antorus od démonů, titánských konstruktů, ubránili Eonar před zničením, postavili se titánským avatarům a ukrátili jsme mučení Argusvo. Zabít Hydru, nebo někomu čistit chlévy, případně se ztratit ve Středomoří nebo se nechat střelit šípem do paty, to umí každý. Vybílit velitelství ničemné Legie za necelých 5 hodin, to už ale zvládá jen pár vyvolených, mezi které se počítáme i my! Snad i o nás se budou jednou skládat báje a děti se s nimi budou trápit ve škole. Možná o nás Homír něco napíše!

O našem hyperprůběhu Antorem vám mohu  povyprávět jen ve zkratce, nemám v úmyslu napsat epos. Vlastně to bylo celé tak rychlé, že si ze začátku pamatuji jen obra s děly na těle, dva šílené psy snažící se nás zničit, válečnou radu sestávající se ze tří velitelů, kde jsem asi na chvilku omdlel vyčerpáním a jakéhosi dveřníka, který hlídal portál, ale neuhlídal. V hlavě mě utkvěla pouze záchrana Eonar, při které jsem však zachraňoval hlavně sebe a co dělali ostatní, to nevím, patrně ji ale zachránili, poněvadž přežila. Immonar Lovec duší zemřel tak rychle, že jsem ho ani nezaregistroval, nebo jsem v tu chvíli prostě nedával pozor (ano, i to se může stát u vůdce mého formátu). Musím se ale zastavit u Kin´garotha, kterýž to je monstrem pekelným s laserometačem smažícím vše poblíž a vyvolávajícím posily ve formě konstruktů, které nám též zatopily. Nevzdali jsme to a na oplátku jsme si jimi o něco později zatopili  my, byl to příjemný táboráček – buřty, písně, pivo, no znáte to. O pár okamrknutí později, hlouběji v katakombách Antoru, jsme potkali také Varimathrase, ten naše nadšení z opětovného shledání nesdílel a radši sám po pár pokusech s nějakým nesmyslem ohledně toho být sám ve tmě, umřel. Cestou ke konci se nám do cesty připletly ještě mnohoručné hinduistické kněžky, které si myslely, že nás svými párátky zastaví, ale jak se říká: myslet, znamená prd vědět. Teď už vědí. Předposlední byl Aggramar, který hlavně mě zaskočil grilovacími kolečky na zemi, z nichž se po chvilce vyřinul k nebi strašlivý proud ohně, až mě chlupy na zádech ohořely. Tyto triky s ohníčkem však zkouší skoro každý, takže nás to nemohlo vyvést z rovnováhy a za pokus nás ožehnout byl nato šup náležitě ztrestán.  Takto jsme se prohnali až k souboji s Argusem, kterého nám Sargeras postavil do cesty, ale ještě před tím, jsme se objevilie v sídle titnánského pantheonu, což byla krása vesmírná (doslova) a se slzami v očích jsme se dívali z dálky na planety Argus i Azeroth. Pravda, pak jsme slzeli z jiného důvodu, a to když s námi  Argus (Titán, ne planeta) vytíral podlahu a pak nás nutil umírat a oživovat se a zase umírat a oživovat se a tak nějakou dobu dokola, až jsme si řekli dost a Legas ho střelil do achilovky (Achilles by měl radost, ale na Azerothu se bude později říkat Argusova pata) a bylo dokonáno.

Když bylo po všem, nezbývalo než oněměle sledovat, jak Titáni odtahují Sargerase od Azerothu do hlubin vesmíru, jak ten proradník zabodává meč do našeho milovaného Azerothu a jak nás asi navždy opouští též Illidian. Budiž jim vesmír lehký. No a protože Chromie je naše kámoška, tak jsme rozzářeni bojem skočili zpět v čase a hezky od začátku jsme si smlsli ještě jednou na Garothim (to je ten s těmi děly), kterého jsme požádali, aby si dal více záležet, ale věřte mi, moc tomu nedal….

Antorus the Burning Throne full (N), Garothi Worldbreaker (H)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *