Sraz v Praze 24.3.2017 aneb paralelní světy

Březen 2017, Warheaven

(Snímek z oné podivné události pořídila Illymanai svou obrázkovou krabičkou)

Několika členům našeho cechu se stala prazvláštní věc. Sešli jsme se s Illymanai, Khazošem, Uaxem, Stříbrovousem, Stamahtem, Trhačem a Deorisem ve Stormwindu, že si zajdeme do trpasličí čtvrti ke Zlatému soudku, abychom svlažili svá hrdla nějakým dobrým mokem a zahnali hlad kusem lahodného trpasličího žvance. U Zlatého soudku má Illymanai známého, takže stůl jsme měli předem volný. Jako ostatní jsem si sedl ke stolu, ale jen co jsem se posadil, svět se zachvěl, okolí se rozmazalo a Zlatý soudek i ostatní kumpáni zmizeli.

Nastala na chvilku tma, pak světlo, záblesk a plesk. Seděl jsem zase na židli. S bolestí hlavy jak po trpasličí pálence jsem se zmateně rozhlížel kolem sebe. U stolu se mnou sedělo sedm lidí, kteří na mě zmateně hleděli. Rozhlédl jsem se tedy opatrně kolem sebe a s šokem jsem zjistil, že mám dlouhé a hubené ruce i nohy, že jsem oblečen v nějakých podivných hadrech a že má zbroj i zbraně jsou pryč. A co hůř, zmizel mi můj majestátný plnovous! Dobře, pomyslel jsem si, něco je špatně, něco je hodně špatně. Vstal jsem a zatočila se mi hlava. Kouknul jsem dolů na prapodivné škorně na mých dlouhých nohách a zjistil jsem, že od hlavy dolů je to nepřirozeně daleko. Zachoval jsem však vnitřní klid hodný profesionálního šamana. Nadechl jsem se a zapátral ve své mysli po magii i po nespoutaných silách živlů Azerothu a nic… Vůbec zhola nic!

Otevřel jsem oči a otřesen jsem se posadil k mým neznámým spolustolovníkům, kteří byli oblečeni do podobných hadrů stejně jako já. Všichni vypadali dost vystrašeně a někteří vcelku nepřítomně. Zkusil jsem promluvit a řekl jsem:“ ahoj“. Všichni přítomní se na mě podívali a odpověděli: „Ahoj, nazdar“ a tak podobně. Jsem slušný trpaslík, a tak jsem ihned dodal, že se jmenuji Warheaven, zvaný též Nebíčko, a zeptal jsem se, kdo jsou oni, ve snaze zjistit, co se mi to děje. Jaké překvapení, když se ty osoby představily jmény mých kumpánů z cechu! Až po chvíli mi došlo, že i hlasy mají své a je možné je díky tomu rozpoznat. Následně jsme se navzájem prohlíželi, živě debatovali, proč vypadáme jinak, kde to asi jsme a co se nám stalo. Ani jsme si nevšimli, že objednáváme pivo a též roztodivné pokrmy, jejichž názvy nám většinou nic neříkaly. Též jsme zjistili, že mluvíme zcela jiným jazykem, který nepříslušel lidem Azerothu ani jiné rase, kterou jsme při svých poutích světem potkali. Nevěděli jsme, co se stalo, a proč z nás namísto elfů, vlkodlaků a trpaslíka, jsou najednou obyčejní lidé. Nedokázali jsme zjistit, kde to jsme a co se děje, ale jídlo a pití bylo dobré, takže jsme tento problém hodili za hlavu s tím, že se určitě nějak časem vyřeší.

Debatovali jsme celé situaci a o tom, že jsme patrně v jiném světě, když v tom nám šenkýř přinesl bublinkatou žlutou vodu, kterou nikdo neobjednal. Koukáme, nechápeme, ale v tu se za naším stolem ozvalo: „Nazdar chlapíci“. Známé to oslovení trpaslíka Homíra. Místo něho je tu ale sympatický chlapík s šedivými vlasy, ale též bez vousů. Samozřejmě jsme se divili, kde se tam vzal. Homír nám vyprávěl, jak šel za námi ke Zlatému soudku, jenže jakmile překročil práh hospody, stalo se mu to samé co nám a probral se zde, avšak u jiného stolu a v jiné podobě. Jelikož nechápal, co se stalo, kde je a kam mu zmizel mohutný plnovous, objednal si pivo a dumal nad vzniklou situací. Pak si všiml naší zmatené skupinky, hlasy mu byly povědomé, takže poslouchal, o čem hovoříme. A ejhle! Poznal, že jsme to my, akorát v jiných tělech. Objednal tedy u šenkýře to nejdivnější pití, které našel, protože neměli trpasličí pálenku, a přišel za námi. Nadšeni příchodem Homíra, který jako správný cechovní provijanťák objednal další jídlo, jsme probírali vše možné i nemožné a řešili, jak se vrátit zpět ke Zlatému soudku a do svých těl. Čas běžel, hovor byl v plném proudu, pití teklo proudem a z ničeho nic opět bum prásk, okolí se rozmazalo, tma, světlo a plesk, sedíme opět ve Zlatém soudku. Tentokrát však již ve své staré dobré podobě. S radostí, že nejsme nějací obyčejní chasníci v neznámém světě a hospodě s divnou muzikou, jsme se objímali, vlkodlaci vyli na celé kolo a Homír ihned objednal pravou trpasličí pálenku, jak se v dobré trpasličí knajpě sluší a patří. Když jsme se u mágů následující den pídili potom, co se s námi asi stalo a kde jsme se to ocitli, nebyl nám nikdo schopen kloudně odpovědět. Dobrodružství to však bylo nevídané a je zas o čem vyprávět. A hlavně mám zpět svůj krásný pěstěný plnovous!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *